S režisérkou Mirjam Landovou (39) jsme mluvili dva dny po ošklivé autohavárii jejího manžela. Prozradila nám, jaké byly její pocity poté, co se o ní dozvěděla, a ještě mnohem více ze svého zajímavého života.
V povědomí lidí jste zafixovaná jako režisérka a hlavně manželka Daniela Landy. Jaké ale vlastně byly vaše začátky? Jak jste se dostala k profesi, kterou se nyní živíte?
V pubertě jsem hodně sportovala. Měla jsem nehodu na lyžích, a jelikož jsem byla připoutaná na nemocniční lůžko, pořád jsem koukala na televizi. Chtěla jsem se toho účastnit. Tenkrát jsem měla políčeno na televizi, nakonec jsem ale šla studovat film.
Jak se rodačka z Kolína nad Rýnem dostala ke studiu na pražské FAMU?
Na tuto školu jsem nastoupila po revoluci v roce 1989 a v té době byla FAMU jedna z nejlepších škol na světě. Byla hodně známá díky Formanovi, učila zde spousta talentovaných režisérů, kterým režim zakázal pracovat.
Co vás přimělo k tomu, zůstat v Čechách natrvalo?
Můj původní záměr byl dokončit studia a odejít. Protože jsem poznala Dana, který je velký vlastenec, tak se mé plány změnily.
Kdy jste se poznali? Mám pocit, že tohle jste ještě nikdy neprozradila...
Poprvé jsem Dana uviděla na nějaké akci na Střeleckém ostrově. To mi bylo dvacet. On mě v tu chvíli nevnímal. Po téhle akci jsem ho začala hledat, domluvila si s ním schůzku a od prvního dne seznámení jsme spolu začali bydlet. Večer jsme ještě jeli pro Danovy věci k mámě, která z téhle novinky byla hodně v šoku, a o tři měsíce později jsme si řekli, že se vezmeme.
V té době byl Dan ještě skinhead...
Do tohohle tématu se nerada pouštím, ale přesto se vám pokusím sdělit svůj názor. Tenkrát bylo povědomí v Čechách jiné než na Západě. Bylo úplně jedno, jestli byl člověk pankáč, nebo skin. Já lidi nesoudím podle vzhledu, ale zajímá mě, jací jsou uvnitř.
Očekával bych, že se coby Němka budete na skiny dívat skrz prsty...
Jsem rozumný člověk a nikdy nebudu odsuzovat lidy podle vzhledu. Vždycky jsem se zajímala o konkrétního člověka a do dnes tak činím. Je mi jedno, jestli ten člověk nosí bombra, zda má pleš, nebo dredy. To pro mě není podstatné.
Vždy jste tíhla k mužům tvrdšího typu?
O tom jsem nikdy takto nepřemýšlela. Když se nad tím zamyslím, tak asi vedle sebe potřebuju člověka, který je tvrdší ve svých názorech a vystupování.
Dana jste si k sobě nastěhovala po jednom společně stráveném dni. To jste za tu chvíli poznala, jaký je?
Mluvím o tom, co nejde vidět. To je právě ta duše.
S Danem Landou žijete osmnáct let. Mohla byste prozradit recept na šťastné manželství?
V tomhle nedokážu nikomu radit, jelikož je to hrozně individuální. Pokaždé záleží na tom, co má člověk v srdci. Moje vlastní zkušenosti nejsou podle mě adaptabilní na problémy ostatních.
Lucie Bílá o vašem muži jednou prohlásila, že je to největší gentleman, jakého kdy v životě poznala. Jakých vlastností si na Danovi nejvíce vážíte vy?
Rozhodně toho, že si stojí za svým názorem za každou cenu, i když to není pro druhé někdy pozitivní. On nikdy neustupuje.
S takovým člověkem musí být ale někdy těžké žít.
Myslím, že se máme docela dobře. (smích) Těžko se to dá popsat, ale my žijeme naprosto jiný život než ve většině do mácností. Právě proto, že jsme oba silné osobnosti, dokážeme se naprosto respektovat.
Jak se vám v Čechách začínalo s režií? Neměla jste problém s jazykovou bariérou?
To byl ten nejmenší problém. Záludnější pro mě byla mentalita Čechů. Potřebovala jsem si kolem sebe vytvořit okruh lidí, se kterými spolupracuju dodnes. Mám tady v Čechách něco jako svůj ostrov.
Působíte jako zásadová a nezávislá žena. Proto mě překvapilo, když jsem se dozvěděl, že jste pracovala například pro bulvární pořad Prásk!
Já jsem pro Prásk dělala strašně nezávisle. (smích) Chtěla jsem nasbírat zkušenosti a navíc na věci nenahlížím skrz prsty. Mám takový přístup, že neexistuje žánr, na který bych si netroufla, všechno je pro mě škola.
Takže proto jste souhlasila s tím, udělat rozhovor pro Spy?
(smích) Přesně proto.
Vaše profesní činnost je velmi úzce spjata s tvorbou vašeho manžela. To se v jeho společnosti cítíte tak příjemně? Netoužíte po tom, se jednou osamostatnit?
My to řešíme projekt od projektu. Naše spolupráce se pokaždé vyvinula nějak náhodně. Když jsem například psala scénář k filmu Kvaska, tak jsem nejdřív vůbec netušila, že na tom se mnou bude dělat Dan. Určitě se ale může stát, že jednou přijde projekt, kdy budeme pracovat naprosto samostatně.
Připravujete nyní nějaký projekt?
Připravuju film. Měl by to být psycho thriller. Ujmu se psaní scénáře i režie. Chtěla bych začít točit v únoru, ale to se mi zdá zatím docela nereálné, jelikož bojuju s nedostatkem času.
Chystáte divadelní zpracování filmového muzikálu Kvaska. Jak se těšíte na tuto práci?
Hrozně moc. Téma zůstává, ale příběh je přepsaný. Kromě Jirky Korna a Lucky Vondráčkové, kteří tam hrají muzikálové hvězdy a kterými ve skutečnosti opravdu jsou, se v tom představení objeví ještě jiné postavy. Chtěla bych to hodně taneční.
Máte pozitivní vztah k tanci?
Já tanec miluju! Často s dcerama doma řádíme. Vždycky si oblíbíme nějakou muziku, na kterou pak dovádíme několik tý dnů, a pak zase jdeme do něčeho jiného. Je to super relax.
Stejně jako mě překvapila vaše spolupráce s Novou, zaujala mě i skutečnost, že ráda hrajete golf, který je u nás stále ještě vnímaný jako sport horních deseti tisíc a snobů...
Jednou nás s přáteli pozvali do Karlových Varů s tím, že si tam uděláme zelenou kartu, a golf se stal mou obrovskou vášní, přestože jsem naprostý antitalent. Moc si při tom odpočinu. Teď už třeba nedokážu strávit dovolenou na místě, kde se nedá hrát golf. Nemyslím na nic jinýho než na to, jak jsem nemožně nešikovná a jak bych se zlepšila. Chtěla bych být výborná hráčka golfu, ale zatím se mi to nedaří.
Váš manžel měl během závodění na Rallye Šumava ošklivou nehodu a skončil v bezvědomí v nemocnici. Co vám problesklo hlavou, když jste se o této události dozvěděla?
Volal mi manažer týmu, který byl na místě toho neštěstí, a ten mi jen třesoucím se hlasem oznámil do telefonu: „Dáda boural, moc.“ V té chvíli mi probleskl hlavou celý život. Vzpomínám si ale, že před závodem jsem měla dobrý pocit a tušila jsem, že se nic nestane. Právě tento pocit ve mně přetrvával i po tom ošklivém telefonátu. Věděla jsem, že Dan neumře. Za pět minut mi volali znovu a to už se Dan probral z bezvědomí a já jsem byla naprosto optimistická.
Nechtěla jste mu po této zkušenosti zakázat závodění?
To mě nikdy nenapadlo. Když pominu fakt, že by mě stejně neposlechl, můj postoj je vlastně takový, že já ho takového chci. To je stejné, jako bych zavřela tygra do klece. Sice jsem mu řekla, že to byl náročný víkend a že se z toho potřebuju vzpamatovat, na druhé straně já tenhle adrenalin v životě asi taky potřebuju.
Jste ale přece matka jeho dětí, nejde jen o vás, neměla byste být přece jen přísnější?
Život s Danem je divoký, ale je super. Je to jako jízda na horské dráze a mně se ještě nechce vystoupit.
Mluvila jste o tušení. Jak byste se zachovala, kdybyste den před závody měla velmi nepříjemný pocit?
Určitě bych mu to řekla, ale rozhodně bych mu to nezakázala. Podívejte se na to takhle. Automobilový závodník Colin McRae zemřel ve svých devětatřiceti letech po pádu helikoptéry, když už dávno nezávodil. Já prostě věřím na osud.
V médiích se nedávno objevila zpráva, že si brněnští radní nepřejí, aby v Mahenově divadle byla uvedena hra vašeho muže Zlatý drak. Jaký na to máte názor?
Tahle kauza je neskutečný blábol a vrchol blbosti některých lidí. Vždyť tahle hra ještě ani není napsaná, tak jak se může někomu nelíbit. Tam se řešilo, že si Landa nezaslouží být v Národním divadle, a to mi přijde absurdní. Já jsem přesvědčená, že se ten projekt uskuteční.
Váš manžel se po těchto zkušenostech rozhodl vypsat anketu, na základě jejíchž výsledků se prý rozhodne, jestli s rodinou opustí republiku. Je to pravda?
To je trošku zkreslený pohled na věc. V médiích to vyznělo trošku jinak, než jak to bylo míněno. Tahle otázka je zatím bezpředmětná. Nepůjde o anketu, ale o televizní hru. Nechci na to moc odpovídat, všechno teprve čeká na své odhalení. Pak to všechno určitě pochopíte.
